OPETH - The Last Will And Testament
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vybírám právě fotodokumentaci pro tento report a zase jsem dojatej, že už je konec. Na fotkách jsem totiž viděl tolik radosti a úsměvů, jako z žádného jiného festivalu, z těch, co jsem fotil v posledním roce. Tato esence je prostě jen tady a já chápu, že sem kvůli tomu každý rok jezdí lidi přes půlku planety. I tento rok přijel z Memphisu metalový veterán Josh Denering z Wise Grind Records a v kotli řádil jako smyslů zbavený, ale třeba i brazilský šedesátník João Gordo z RATOS DE PORAO, kteří ovlivnili npříklad SEPULTURU. Ten přijel s holí, o kterou se opíral a s povzdálí pozorně sledoval většinu koncertů. Vrátil se třeba i Gene Mayers, který tu byl poprvé před rokem se svojí kapelou BANDIT, a stejně tak tu potkávám lidi z Brazílie, Argentiny, Chile nebo Indonésie. Ne kapely, ale fanoušky Obscene Extreme, kteří si sem jedou krom extrémní hudby i vykartáčovat hlavu atmosférou, kterou nenajdete nikde jinde.
Před týdnem jsem na jednom maličkém festivalu v Severních Čechách potkal Izraelce, kterého vídám na Obscene Extreme už hrozně moc let. Pamatuji si ho, protože jsem na něj krom Obscene Extreme narazil ještě před pár měsíci v londýnském Cross Inn Clubu a před třemi roky na koncertě v Tel Avivu. Před týdnem a něco to bylo po koncertě KRYPTOR na fakt miniaturním festivalu na Náchodsku. Překvapilo mě, že dorazil i na podobnou malou a vlastně poměrně dost vesnickou akci, a on uznal, že tyhle opravdu malé festivaly je pro něj těžké najít. Ale baví ho nejvíc. Prý celý rok šetří, aby si mohl udělat metalové prázdniny v ČR, jejichž hlavním hřebem je Obscene Extreme. Od té doby, co jezdí na Bojiště, pátrá po malých českých „eventech“ a vždy je nadšený z každé nové kapely, co objeví. Tuhle vášeň pro českou scénu u něj zapálil právě Obscene Extreme. Ptal se mě na to, proč české kapely nejsou velké jako třeba německé nebo polské a narážel tím na DESTRUCTION, MORGOTH nebo třeba BEHEMOTH, protože prý z jeho pohledu jsou stejně dobré, jen se o nich prostě neví. Překvapil mě jeho úhel pohledu. A nutno dodat, že i díky Obscene Extreme je česká extrémní scéna vlastně podzemní, ale svým způsobem „velká“ a právě festival, který v Trutnově pořádá jeden maniak, je společným jmenovatelem a křižovatkou pro celou řadu cest. Tou křižovatkou je festival i pro lidi, kteří stejně jako tento týpek šetří celý rok, aby mohli těch pár dní prožít, protože ona místní esence svobody prostě není nikde jinde.
I pro mě to byl letos vydatnější doušek absolutní svobody, protože mám pocit, že dnešní společnost se mění. Tendencí montovat se ostatním do života a řešit, kdo co může a nemůže, je čím dál tím více. Je jasné, že lidé vyznávající tuto cestu, vedoucí k totalitě, nikdy nebudou na Obscene Extreme šťastní, vždy ho budou kritizovat a svoji pravdu o světě vnucovat ostatním. Na Obscene Extreme bylo vždycky jedno, kdo jsi a z jakých jsi poměrů, jestli jsi bílý, žlutý, hnědý nebo fialový, kluk, holka nebo mimozemšťan s genitálem na hlavě. Je jedno, jestli jsi oblečený, nahý nebo převlečený za jednorožce. Nikdo tě tu nesoudí a nikdo ti nemá tendenci přednášet o tom, jaký máš být. Když pominu hudbu, tak právě pro tohle si sem jede mnoho lidí.
Čurby vytvořil jedinečnou bublinu, kterou tisíce lidí jednou za rok nafouknou a vytvoří v ní unikátní prostor. A ještě jednu věc jsem si uvědomil po debatě s kamarádkou. Všechny ty holky, které tu chodí spoře oblečené a někdy i nahoře bez nebo třeba jen s přelepenými bradavkami, to považují za bezpečný prostor. Nikdo je tu neotravuje, protože kdyby měl jeden „objektivizovat“ všechno, co tu vidí, tak by od rána nedělal nic jiného.
Ale dost filozofování, pojďme k festivalu. Kapel je zase o něco více a v areálu proběhlo několik zásadních změn. Tou největší je vyrovnání plácku před scénou a položení rohoží. Byť jsem už po prvním dni viděl mnoho zranění, tak mi to přijde naprosto skvělé pro pohyb v pitu, který je bezpečnější a nemusíte se obávat, že si zde odrovnáte kotník na nějaké nerovnosti. Současně to znamená mnohem menší prašnost. Za to jednoznačně díky. Druhou změnou je dlažba v amfiteátru. Kočičí hlavy místo udusané země. Opět méně prašnosti a pohodlnější pohyb. Navíc uprostřed vzniklo „náměstíčko pod zvukařem“, kde byl asi nejlepší sound na festivalu. Stejně tak přibylo několik art dekorací kolem, které areál nenápadně zútulňují.
Pak jídlo a pití. Původně jsem chtěl na festivalu nepít, ale když jsem viděl ginger beer, tak jsem neodolal a moje očekávání nealkoholického nápoje tedy nebylo naplněno. Ale nelituji toho. Gingerrr stánek na kopci se stal nakonec pravidelnou zastávkou, kdy jsem si dopřál jeden typ každý den, takže jsem ochutnal téměř vše z nabídky a rozhodně to stálo za to. Ohledně jídla to byl luxus. Cokoliv z Noisebaru, Sri Lanka food bylo super, měl jsem luxusní kimchi rýži, misó polévku i veganské sushi. Ceny tedy stouply, ale co už. V poměru kvalita/porce/cena nejlépe fungovala asi Sri Lanka bistro. Jediné dva stánky mimo veganský lesík, které stojí za to, byl asi Kafe Kafka, u kterého jsem se cestou domů zásobil jejich luxusními zákusky a Veggie garden.
První den byl ve znamení oldchool riffů, což zdaleka nebylo jen o šedovlasých pánech se zasloužilým životopisem v rámci metalové scény. Právě naopak. Den ovládli mlaďasové jako například MÖRGHUUL nebo HELLRIPPER. Ze střední generace bodovali VULTURE, ale neztratili se ani kmeti z DEATH STRIKE. Den druhý se velmi tučně zapsali CARCASS. I lidi, kteří viděli více jak deset jejich koncertů, mluvili o špičce vzhledem ke zvuku a výběru skladeb. Nicméně CARCASS byli do značné míry sázkou na jistotu. Dvě překvapení toho dne obstarali americká dvojka SHITBRAINS a nová sestava švédských GADGET.
O pátku se mluvilo jako o trochu slabším dni, ale klenoty se tam našly také. Ráno překvapila nová domácí deathmetalová naděje MORDLOCH, po níž nastoupil snad nejvíce zaťatý dbeat, co jsem kdy viděl, ve formě německých AARGH FUCK KILL. Vedle nich si rozhodně budu pamatovat drtivý set amerických brutal/deathgrindových ANIMALS KILLING PEOPLE a happygrindovou taškařici portugalských SERRABULHO. Ti dokázali pěnovým dělem vytvořit typ párty, jakou festival ještě nezažil. Na konci dne pak všechno rozetli japonští FUCK ON THE BEACH jasným vzkazem, že praví punkáči prostě neladí. Poslední den pak měl těžiště večer, kdy kvarteto kapel HAITAUS, BLOCKHEADS, RAW POWER a ROTTEN SOUND nabídlo každá úplně jiný žánr, ale každá z těch kapel fungovala na jedničku.
A moje TOP5 bez pořadí:
Podrobnější reporty z konkrétních dní budou následovat.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.